
Abych se ale vrátil k soutěžní sekci, vyzdvihl bych za sebe rád snímky Nejhorší zážitek (pro mne navzdory logice názvu nejlepší letošní dílo – a to i po technické stránce), Dopravní podnik a vlastně i Dalur – film, ke kterému mám sice mnoho výhrad, ale přesto bych se jej nebál označit za působivý (ačkoli mne, jak dále vysvětlím, se to tak docela netýká). Nejhorší zážitek, pojednávající o nově příchozím žákovi základní školy, který je konfrontován s šikanou ze strany tří, ve třídě již zavedených „parchantů“, mohl být klidně i delší. Zajímavé je také to, že podle toho, co autor uváděl v anotaci, byl snímek založený na skutečných událostech a ačkoli to v titulkách samotných uvedeno není, dělá to z něj pro informovaného diváka ještě zajímavější a silnější zážitek. Téma je zpracováno s citem, děti ani moc nepřehrávají, naopak jsou celkem přesvědčiví a pochvalu si tvůrci zaslouží také za to, jak zacházejí s hudbou – byli totiž jedni z mála (možná dokonce i jediní), kteří ji dokázali opravdu používat a pracovat s ní.
Dopravní podnik je spíše individuální záležitost, tzn. dalo by se říci, že divácký úspěch tohoto seriálového sestřihu závisí víceméně na tom, jak často a jestli vůbec ten který návštěvník cestuje hromadnou dopravou, přesněji linkovými autobusy v mimopražských okresech a regionech – krásně totiž zpodobňuje chování, tendence a obsese lokálních řidičů, přičemž, pokud mohu soudit, naplno se to přeci jen dá posoudit až po shlédnutí celého seriálu, který bych poměrně rád sehnal.
Co se Daluru týče, stavěl jsem se k němu o něco kritičtěji, než k ostatním uváděným snímkům proto, že jako jediný byl natočen studentem filmové školy, a tudíž se očekává i snáze dosažitelné technické zázemí, vlastní produkce a lepší podmínky. Tím ovšem nechci říct, že natočit jej nestálo žádné úsilí, Dalur je výpravný (natáčelo se i v mně známých Milovicích, ráji každého sci-fi filmaře) a evidentně se snaží i o jistý přesah a mystiku, kterou by rád pokud možno co nejvíce načichl. Člověka, který se již nějaký pátek intenzivněji zajímá o umění a kulturu, film paradoxně nestrhne zdaleka tolik, jako nezasvěceného jedince – k filmu totiž hraje hudba vynikající islandské skupiny Sigur Rós (tvůrce měl údajně ošetřena i autorská práva) a pokud jejich hudbu máte více naposlouchanou, je dost možné, že to pro vás bude znamenat problém. Nesedí totiž k filmu tak hladce, jak by měla (lidé, kterým jméno kapely nic neříká, budou ale určitě mluvit jinak) a vzhledem k tématu je tu i zřejmá inspirace videoklipy, které byly pro některé jejich skladby už natočeny (trademarkem jsou děti a sem tam i náznaky postkatastrofické vize). To bych ovšem filmu nezazlíval, hudba si o použití do vážnějšího a transcendentálně laděného filmu přímo říká, jen mohla být citlivěji zahlazena do výsledné podoby filmu. Režisér Jakub Husar se dost možná i podvědomě nechal inspirovat Stalkerem, když líčí svůj svět jako takovou obdobu Tarkovského Zóny, kde se určité zvláštní věci objevují často naprosto nečekaně a hlavní putující postavy jsou s nimi konfrontovány. Snímek také působí dojmem, jako by rád něco sdělil, ale neví přesně co, či z nějakého důvodu nemůže – tady je ovšem dost možné, že jsem dílo nepochopil a rád si jej nechám podrobněji vyložit. V zásadě mě nicméně potěšil (zvláště v porovnání s některými konkurenčními tituly), ačkoli dál budu čekat na tvůrcův další film, který mě opravdu bezvýhradně nadchne (jsem fanoušek žánru, ale o to více i netradičních nadžánrových podivností a jeho práci proto také oceňuji).
Z dalších promítnutých filmů stojí ještě za zmínku Monty Pyhon´s Flying Circus Revival, v nemž autoři perfektně vystihli ducha pythonovských skečů, které jsem až do nedávné chvíle považoval za autentické a bylo mi jen líto, že "nezremakovali" lepší. Takto musím jejich výtvor jen ocenit a pochválit i charakteristické prolínání skečů a jejich postav, přičemž slabší chvilky zachránilo všudypřítomné létající pečivo, jakožto i celkem zdařilá variace na klasické Gilliamovy animace, zde celkem drsně vtipná momentka se Světovým obchodním centrem. A v několika momentech jsem měl dokonce pocit, že jsem v jednom z herců na plátně viděl Michaela Palina, to se rozhodně počítá! K zamyšlení mě pak donutil film Simony Kičmerové (téměř dvojnásobné vítězky loňského FANFESTU a velmi nadané tvůrkyně) Kam plyne řeka..., který, přiznám se, jsem napoprvé tak úplně nepochopil. Kolegové mi ovšem můj domnělý výklad potvrdili a tak mohu jen souhlasit se svou kolegyní, která se o tomto filmu vyjádřila jako o takové "filozofické meditaci", ke které bych snad dodal jen to, že by jí slušela (navzdory tématu a dostatečně podrobně odvyprávěnému příběhu) delší stopáž, v níž by se mohla režisérka zabývat více postavami a scénami, v nichž si k nim vybudujeme vztah takový, jaký jsme cítili v jejích předchozích filmech. Každopádně jsem již zvědav na její další dílko, a kdo ví, třeba zase o něco více komediálněji laděné. Jak jsem totiž minulý rok zapomněl písemně zmínit, tato slečna má talent předávat vážnější poselství a témata k zamyšlení v kompaktním celku, který je zároveň krásně protkán mnohdy i nenápadným humorem a nejen fanoušci Woodyho Allena si tak přijdou na své.
Bylo tu i několik filmů, překročivších hranici jedné hodiny a v jednom případě i zahrávající si s trpělivostí diváka, nicméně jeho šílené, lehce surrealistické (či mi to jen přišlo?:-) a "nadrogované" zpracování leccos zachránilo, jakkoli by slušelo film tak o polovinu zkrátit (mnoho zbytečných a opakujících se scén navíc). Pro příští ročník, který by se při troše štěstí mohl co do prostoru a organizace konání posunout o znatelný kus dál (nahoru, samozřejmě) bych na závěr ještě rád vyjádřil jedno přání - vy, co jste se za poslední dva roky zúčastnili, tvořte a posílejte dál, ale prosím - mějte soudnost a zvažte, nakolik se jedná o domácí video, které ocení jen rodinní příslušníci a nakolik se u něj může pobavit, či myšlenkově obohatit cizí divácká obec:-). Ať se daří, přátelé.
Žádné komentáře:
Okomentovat