Bear - the comics

Nejedná se o útok či protestní akci chlupáčů, kteří do České republiky občas zabloudí... či jejich kolegů v zoologických zahradách. Abychom pochopili o koho jde, musíme zabrousit do dětských let, kdy strašidla pod postelí cenila zuby víc než dnes a hračky žily svým vlastním životem.

Malá otázka.
Měli jste někdy vlastního plyšového medvídka? A zajímali jste se, co váš plyšoun dělá ve svém volném čase?

A podobnou otázku si položil i britský komiksový autor, který tvoří pod jménem Jamie Smart.

Podle jeho názoru to takový medvědí plyšoun nemá vůbec jednoduché... v deseti číslech komiksu čtenáře zavede do černobílého světa, který ovšem má co do dětské naivnosti a bezstarostnosti daleko.

Medvěd jménem Bear (neboli v překladu "Medvěd") se musí neustále potýkat se svým spolubydlícím, pološíleným kocourem jménem Looshkin, který má na plyšové medvědy a jejich práva velmi vyhraněný názor. A když píšu velmi, tak myslím velmi velmi vyhraněný. More bear fodder, please!

Ale ti dva nežijí spolu sami... pak je tu ještě jejich "páneček", klučina jménem Karl. Ten ovšem do jejich šarvátek příliš nezasahuje. Asi že se bojí, aby mu přespříliš agresivní Looshkin nějak neublížil. A mnoho dalších podivností tvoří dohromady svět... který.. inu, dal by se přirovnat Sin City než se postavilo na nožičky a začalo capkat okolo. Černobílá kresba. Jen místo mrakodrapů, deště, holek lehko k mání a temných zákoutí v barech... tu jde spíš o temná zákoutí poloprázdných pokojů... a mrakodrapy a déšť tu zastupují zšeřelé místnosti v domě, temné poličky zapadané prachem a studený výraz kuchyňské linky.

A mnoho a mnoho dalších podivných stvoření.

Postavička Medvěda mi připomněla tak trošku Stewieho ze seriálu Family Guy, co se nátury týká(a možná trochu i ta vizáž hrála roli, přiznávám se). Na tak malého medvídka je až neobvykle cynický. Ale kdo by se mu divil...

Pokud máte dostatečně silnou náturu na to, aby jste byli schopni strávit koňskou dávku černočerného humoru, cynismu a týrání ubohých plyšových medvědů, odměnou vám bude neobvyklý a neotřelý příběh a troufám si říct, že docela zajímavě šílené, kvalitní počtení.

A nezapomeňte - the cat is still watching you!

VIDEO z KVIFFu

K reportu přidávám ještě video!
http://www.youtube.com/watch?v=Etp9pW98YKc

KVIFF ze všech stran - snaha o report

Je tomu již pár týdnů, co skončil asi (spíš rozhodně) největší filmový festival u nás, tedy KVIFF, který letos už po čtyřicáté druhé rozvířil jinak po celý rok klidné karlovarské kolonády.
Jelikož jsem měla možnost poznat festival jak ze strany obyčejného festivalového návštěvníka, tzv.baťůžkáře (tento termín jsem převzala od paní, která mi před začátkem jednoho filmu doporučila, abych si přesedla na lepší místo, než dorazí baťůžkáři-tedy ti, kteří nesehnali lístky a jsou do sálu vpuštěni až pět minut před začátkem filmu) , ale také ze strany tzv. VIP(Very Important Person), velmi důležité osoby, celebrity nebo prostě někoho, kdo má známé, kteří vás dostanou na místa, kam se baťůžkáři nebo také VUP (neboli Very Unimportant Person) normálně nedostanou. Nebudu si nic nalhávat, pár videí na internetu ze mě celebritu nedělá, very important pro festival také nejsem, takže ano, jsem z té poslední kategorie. Domnívám se, že málokomu se poštěstí utvořit si tak zajímavé srovnání, jaké se podařilo mně. Je to skoro na námět na dokument, ne?:) Zkusím to příští rok na FAMU.
Ale dost omáčky. Vzhůru na knedlíky (rozuměj-to hlavní).
Filmy: Prořezávání révy - Tenhle korejský film byl první, který jsem ve Varech viděla. Musím upřímně říci, že mě moc nenadchnul. Zápletka byla rozhodně zajímavá - mladík, který vede vnitřní boj mezi vírou v Boha a láskou k dívce, ale podle mého názoru s ní film neuměl dostatečně pracovat. Co mě naopak zaujalo, byly možná trochu depresivní záběry krajiny kolem kláštera, ve kterém mladík později přebýval, které dokonale vystihovaly asketický život mnichů.
Promítači všech zemí, spojte se! - Podle mého názoru velmi povedený dokument německého režiséra srovnával několik promítačů v kinech z nejrůznějších koutů světa, kteří svou práci berou jako jakési vyšší poslání. Místy úsměvné dílko představilo promítače z Indie, Ameriky, Afriky a Severní Korey a jejich postoje nejen k zaměstnání, které vykonávají, ale k filmu obecně. Nechyběly ani životní postoje jednotlivých služebníků pohyblivého obrazu, což jen přispělo k tomu, že tenhle film se zařadil na vrchol mého osobního karlovarského žebříčku.
Mister Lonely - Diego Luna (známý z Y tu mamá también) v hlavní roli žije svůj život v těle Michaela Jacksona už od narození. "Michael" se v Paříži seznámí s "Marilyn Monroe", která ho přivede do zvláštní komunity plné lidí, kteří si myslí, že jsou někým jiným. Je tu Charlie Chaplin, malá Shirley Temple, Abraham Lincoln nebo Červená Karkulka. Konec neprozradím, film se mi líbil, ale jestli někdo z vás pochopil ty scény s lítajícíma jeptiškama, dejte mi prosím vědět.
Warholka - Lístky na tenhle film se mi podařilo získat na poslední chvíli od jedné nejmenované celebritky (ano, mám známosti:)). V originále Factory Girl v hlavní roli se Siennou Miller vypráví vcelku všední příběh múzy Andy Warhola, která si po jeho boku projde od nenápadných začátků přes zářivý vrchol až k drtivému konci. Film mě možná trochu zklamal, ale to bylo asi tím, že jsem od něj očekávala až příliš. Docela mě pobavila jedna z hereček, která vystoupila před začátkem filmu a řekla, že „natáčení bylo šílené a že ani nemůže mluvit o všem, co se odehrávalo za kamerou“. Ha.
Slzy na lví hřívě – Japonský počin z roku 1962 přišel představit sám režisér Masahiro Shinoda a učinil tak ze svého filmu kompletní festivalový zážitek. Na to, že Slzy byly natočeny už více než před 40 lety, zůstává příběh dvou mladých milujících se lidí nesmrtelný. Když k tomu ještě přidáme sociální podtext z prostředí námořníků v přístavu a nenaplněnou mileneckou lásku, japonská love story je na světě. Doporučuji.
Euforie – Zpočátku velmi zvláštní příběh, který se skoro celý odehrává na poli uprostřed ničeho někde v Rusku, kde se neznámý muž honí neznámou ženu a vedou velmi podivné dialogy nakonec vyústil v opravdu netradiční a přesto velmi intenzivní zážitek. Po skončení filmu jsem viděla chlapíka, který ještě asi tak 5 minut zůstal sedět a jen se zaraženě díval před sebe. Na závěr přidám už jen citát: (po tom, co pes ukousne dítěti ruku) Otec křičí na manželku: „Přines nůž a vodku!“ – „Na co nůž?“

Ubytování: Tři noci jsem spala v hotelu, tři noci ve slavném kempu Březová, jednu noc u kamaráda v bytě. Hotel-prostě hotel. Kemp-zkuste spát v pěti na dvou postelích, to je teprve zážitek. Sakra, doufám, že tohle nečte nikdo z vedení kempu. Samozřejmě, že nás nespalo pět na dvojlůžkovém pokoji! Byt kamaráda-bylo to poslední noc festivalu, spala jsem 12 hodin v kuse. Wow.
Jídlo: Ve stanu před Thermalem se prodávali výtečné halušky asi za 30 korun. A taky smažené lahůdky. Byla tu ale taky přecpaná italská restaurace, kde jsme si dali salát, ze kterého nám všem bylo ještě hodně dlouho špatně. (To, že je někde hodně lidí, neznamená, že je to tam dobrý.)Slavná restaurace Charleston nezklamala, jídlo bylo vynikající, jen jsme na něj při první návštěvě čekali asi hodinu. Ale co je nejlepší? Koupit si jídlo v Delvitě a udělat si piknik v parku. Party: Musím uznat, že Vodafone Fér Klub v prostorách, kde se normálně procházejí lázeňáci v županech (Lázně I) byl hodně povedený. Každý večer se tu konaly různé akce, a tak myslím, že si každý přišel na své. Mně osobně se nejvíc zalíbila brazilská noc, kde mimo jiné vystoupili Batacuda Tam Tam Orchestra a brazilské tanečnice. Dalším hot spotem letošních Varů byl stan kapitána Morgana, kde to obzvláště v noci pořádně žilo. Problém byl jen s obsazováním míst, VIP měli samozřejmě jako vždy a všude přednost. Vše se ovšem změní, zašustíte-li exkluzivní pozvánkou u vchodu do hotelu Pupp. Pití teče proudem, jídlo na stříbrných podnosech, málem se srazíte s Havlem...No, prostě stát se alespoň na jeden večer VIP má své kouzlo.

A vůbec. Celý festival má své kouzlo. Kde jinde byste se mohli na ulici zeptat Ivana Hlase jaká byla Toi Toika, kterou právě navštívil?:)

C ya next year in Vary!!!

THE SIMPSONS MOVIE

Simpsonovi dorazili do kin. Co k tomu říct? Mnoho řádků bylo popsáno o tom, zda-li jim ublíží či naopak prospěje celovečerní stopáž, dlouho fanoušci diskutovali nad hlavní zápletkou a změnami oproti seriálu a teď je to tady... a dopadlo to vlastně celkem dobře. Troufám si říci, že seriál znám poměrně dobře a navzdory tomu, že jsem ani zdaleka neviděl všechny epizody, vryl se mi specifický humor Simpsonových do paměti stejně, jako třeba ten z Červeného trpaslíka či Monty Pythonovský.

Se zápletkou se to ve zkratce má tak, že Homer zase jednou spáchá neskutečný prů*er, tentokrát ekologických rozměrů, které uvrhnou celý Springfield do nemalých potíží. Příběh samozřejmě podléhá rozmanitosti skečů, takže nečekejte žádné zázraky – ale o to přeci ani nikomu nikdy nešlo. Mnohem podstatnější je kvalitativní úroveň jednotlivých vtípků, která se drží povětšinou vysoko nad vodou. Sympatické je i to, jak se děj odvíjí podle klasických zaběhlých klišé a za běhu je různě shazuje - dobře je to vidět na klasickém akčním evergreenu, kdy se hlavní záporná postava po krachu svých ambiciózních plánů rozhodne alespoň „nečekaně“ zúčtovat s hlavním „hrdinou“, nebo i v případě užitých prvků, hrajících zde „důležité“ party, jako je americká vláda, armáda a osamělá guru indiánka na Aljašce.

Jelikož jsem v úvodním odstavci napsal, že to dopadlo „celkem dobře“, někteří z vás si asi říkají, kde jsou tedy ty výtky a minusové body. Je tu pár hluchých míst, bohužel – a to přímo uprostřed filmu, kdy se děj odehrává převážně mimo Springfield a kupodivu tak ubývá i příležitostí pobavit obecenstvo. Příčinou toho bude asi fakt, že právě tady se scénáristé snažili trochu rozvinout a popohnat děj, což k jejich cti bylo ovšem nevyhnutelné. Možná by ale více práce na druhé třetině neuškodilo, čímž nechci samozřejmě říci, že tato část filmu je nudná a nenašly by se tu sem tam vtipné momenty (Disneyho zvířátka nemají chybu a jejich použití a načasování musí každý filmový fanoušek nutně označit za geniální), jen jich zkrátka není tolik, jako na začátku a (naštěstí) na konci.

Jak už bystřejší čtenář možná poznal, velmi těžko se mi na něco takového píše souvislá recenze, prakticky jediné, co k filmu mohu říci je „jděte se na to podívat, pokud jste se někdy u Simpsonů alespoň několikrát zasmáli.“ Nebylo by to ono, kdyby se zde neobjevilo zase pár zábavných cameí a narážek na současné dění (hláška o rakouských demonstrantech mě upřímně pobavila, ačkoli si nejsem tak docela jist, zda-li to samé zaznělo i v originále). Nebylo by to ono, kdyby legrace skončila se závěrečnými titulky, když už mají tvůrci takovou příležitost. A nebylo by to ono, kdyby soundtrack nesložil Hans Zimmer.

Konec. Závěrem se snad už jen sluší citovat Maggiina první slova (Ano, ona mluví!): Bude dvojka?

Dávám: 75%

FILM SHORT REVIEW #05: I´M A CYBORG, BUT THAT´S OK

Chan Wook-Parka mám rád. Z jeho tvorby znám de facto to nejdůležitější – a sice trilogii o pomstě, z níž vždy vyzdvihuji Old Boye jakožto nejkomplexnější a nejvydařenější dílko (mimochodem jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Jako režisér je poměrně činný a točí jeden film za druhým, a tak, ačkoli jsem stále ještě neměl tu čest s jeho A Boy Who Went To Heaven, neváhal jsem a dal si Cyborga, kterého mi jedna dobrá duše z nenadání nabídla. Po několika minutách jsem si řekl, že Park se snad definitivně zbláznil, nicméně on všechen ten cirkus na obrazovce/plátně má svůj smysl. Někde jsem si přečetl, že se režisér opět věnuje problematice nefungující mezilidské komunikace, podle mě spíš kritizuje dnešní „odborný“ přístup k šíleným lidem, konkrétně neochotu lékařů a psychologů pochopit své chovance. Nebyl by to ale Park, aby tam kromě surrealistických expozicí nepřimíchal i něco násilí (pravda, to se netýká jen Parka, ale téměř každého jihokorejského režiséra) – a abych tak řekl, „What the fuck!“ – takhle důkladnou čistku jste už dlouho neviděli.

RECENZIA: Transformers (očami dievčaťa)

Tento film som videla úplnou náhodou, vôbec som ho totiž neplánovala pozerať a preto som nemala žiadne očakávania. Zaujal ma už na začiatku. Klasicky tam bol nenápadný chlapec, ktorému sa nedarí a je zamilovaný do najkrajšieho dievčaťa v triede. "Náhodou" sa mu podarí viezť ju domov. A "náhodou" si kúpi svoje prvé auto a v ňom ju odvezie. To auto pocíti voči nemu sympatiu. No ale to už začínam spoilerovať.

Podstatou príbehu je partia dobrých autobotov a partia zlých autobotov. Šéf zlých autobotov kedysi dávno stroskotal na Zemi pri hľadaní Kocky aka Allsparku. Allspark spôsobil vznik života na planéte Cybertron, kde kedysi žili autoboti. Potom však rozpútali vojnu a Allspark sa vybral na púť vesmírom až skončil na Zemi. Tí zlí sa rozhodli ho nájsť, aby mohli klasicky vládnuť vesmíru a tak. Nuž a tí dobrí sa nemohli nechať zahanbiť a tak šli zachrániť ľudstvo z nejakého podivného popudu ich šéfa Optima Prima (vravel, že aspoň ľudia si zaslúžia svoju planétu, keď už autoboti tú svoju zničili). Na pomoc potrebovali Sama Witwicka a okuliare jeho prapradedka. Neverili by ste, ale na tých okuliaroch bola mapa k tomu, kde bola Kocka. Bol to celkom originálny prvok, aj keď nechápem, že sa počas filmu nepoškodili a nezničili... Ale čo, veď vo filme je možné všetko.

Samozrejme, dobrí a zlí rozpútali veľkú bitku, ničenie, výbuchy. Nebol by to americký film bez zásahu ich vlády, ktorá klasicky nič dokopy nevie a kazí čo sa dá a spomaľuje hlavných hrdinov. Nakoniec sa však spamätá a dôveruje niekoľkým deckám, že vedia čo robia. A tak s pomocou vlády vysielajú SOS cez počítač do prastarého vojenského telefónu pomocou morzeovky, zavolajú si F22ky, všetky vojenské sily a podobne. Klasika.

Počas celého filmu tiež môžete sledovať vývin vzťahu medzi Samom a Mikaelou, nenápadným chlapcom a školskou kráskou, ktorá vyzerá príliš sexy na to, aby mala vôbec niečo v hlave, aj keď neskôr, keď bola špinavá a vlasy mala stiahnuté začala vyzerať trošku schopnejšie. A pomohla Bumblebeemu, to sa mi ráta. Samozrejme nejaký veľký vývoj vzťahu sa čakať nedá, veď ide o záchranu sveta. "Neočakávane" ich vzťah skončí dobre, láska a tak, amerika sa nezaprie.

Čo sa týka zachraňovania sveta tak je to samozrejme úspešné a ani nebolo treba použiť najhoršiu zbraň ľudstva - Bruca Willisa. Našťastie sa ani nikto hlúpo americky neobetoval, takže sa to aj dalo pozerať. Hlavný zlý chlapík bol zneškodnený, kocka zničená, autoboti sa skamarátili s ľuďmi a všetci žili šťastne až do smrti.

Čo sa týka nejakých filmárskejších vecí tak si dovolím napísať, že zábery boli úplne ako z Armageddonu, typicky spomalené, zamerané na ľudí v náhlení, keď sú špinaví z boja, keď zapadá slnko a z ľudí sú len siluety a idú sa objať/pobozkať. Hudba je typicky americky heroistická, ak viete čo tým myslím. A roboti vyzerajú ako zo Strážcov Vesmíru s väčším rozpočtom.

Suma sumárum, bolo to pekný akčný filmík, perfektná oddychovka, na ktorej sa dalo krásne pobaviť, aj keď asi raz mi hlavou prebehla myšlienka na podobnú inváziu a strach z nej. Avšak myšlienka rýchlo odišla a ďalej som sa bavila. Na hlavného hrdinu sa dalo pozerať a autoboti boli celkom sympatickí a vcelku som s nimi súcitila (chudák Bumblebee). Čo dodať na záver? Snáď len: zájdite si do kina na to, ten boj v uliciach nejakého mesta (New York, Washington alebo ???) musí byť zážitok vidieť na veľkom plátne. Nenechajte sa znechutiť tým, čo som napísala a patrične sa zabavte ;)

RECENZIA: 101 Reykjavik

Tento film je... trochu iný. Mala by to byť komédia. Podľa mňa to ale nebola komédia. Je ťažké definovať, čo to bolo. Bol to film o mužovi menom Hlynur, ktorý žije s matkou aj keď má 30 rokov, jeho jediným "zamestnaním" je pozerať porno a surfovať po nete. Von vychádza len ak ide s kamarátmi do krčmy, kde je 35 metrov štvorcových napchatých na prasknutie (podľa jeho vlastných slov). Prišlo mu zopár (5) obálok z úradu práce, ale roztrhal ich. Blížili sa Vianoce a jeho mama, tanečnica flamenga, pozvala kamarátku Lolu (myslím, že zo Španielska) do Reykjaviku. Strávili spolu zopár dní a mama odcestovala za akousi rodinou. Za ten čas sa Hlynur vyspal s Lolou, ktorá otehotnela. Hneď potom sa dozvedel, že jeho mama a Lola sú do seba zaľúbené a že to dieťa chcú spoločne vychovávať. Film je o tom, ako sa muž, ktorého splodil opilecký a lesbický vták (ako rodičov nazýva), vysporiada s tým, že jeho matka je lesbička a nevedomky chce vychovať jeho syna, čiže vlastne jeho brata a... Na toto je najlepšia citácia: Lola will be his mum, and my mum will be his dad. And I’ll be his brother, but his father too, and the son of his dad and of his grandmother and his mothers ex-lover.

Trošku komplikované, nie? Vcelku neotrelý nápad, odohrávajúci sa na nezvyčajnom mieste, akým pre nás Reykjavík určite je. Chvíľami som mala pocit akoby to bola úplne iná kultúra - asi ako japonská. Zároveň bola veľmi blízka našej (neustále sa bavili o sexe, fajčili a pili - česť výnimkám).

Našlo sa tam zopár vtipov. Napríklad o tom, čo robí Hlynur:

Lola: So, what do you do?

Hlynur: Nothing.

Lola: What kind of nothing?

Hlynur: The nothing kind of nothing.

Ale celkove by som to za komédiu neoznačila, ako som už písala na začiatku. V každom prípade to bol zaujímavý film, poskytujúci pohľad na islandskú kinematografiu, ako aj na ich postoj voči lesbičkám (Hlynurove bývalé dievča sa Loly spýtalo aké to je a Lola jej povedala, že to treba vyskúšať a pobozkala ju. Naopak, Hlynurovi priatelia sa mu smiali). Chcela by som tu spomenúť ešte hudbu. Pre mňa bola dosť nezvyčajná, ale dodávala filmu veľmi zaujímavú atmosféru, aj keď po čase sa mi zdalo, že sa motívy opakujú až príliš často.

Tento film odporúčam každému, kto chce vidieť niečo nové, kto nemá predsudky voči bozkávaniu sa dvoch žien a všeobecne sexu (muž-žena, žena-žena), kto je zvedavý na to, ako sa môže život 30-ročného usadeného neschopného muža zmeniť ak má dieťa a rodičov lesbičky. No a samozrejme tým ľuďom, ktorí majú radi myšlienkové monológy hlavného hrdinu. Veľmi sa mi totiž páčili zábery kopcov zasypaných snehom a Hlynura, ako po nich kráča a rozpráva. Nádherná panenská príroda a tak :) Osobne by som tomuto filmu dala asi tak 80% :) Mne sa to páčilo, možno by som si to pozrela ešte raz :)

RECENZIA: Spring, Summer, Fall, Winter and... Spring

Hneď na začiatok vás chcem upozorniť, že je to tak trochu (dosť) filozofický film. Dej sa odohráva v nejakom chráme na jazere, kde žije starý mních so svojim učňom. Ako už názov napovedá, príbeh sa odohráva počas piatich ročných období, ktoré však nie sú len časťami roka, ale aj ľudského života.

Jar je plná objavovania budhistického učenia a skúmania. Je asi najveselšou časťou roka/života. Vtedy sme malými deťmi a zisťujeme, že zvieratká pociťujú bolesť a zomierajú.

Leto je obdobím rozpuku. Človek dozrieva a poznáva lásku. Zisťuje, že bez nej nemôže žiť a ide za ňou.

Jeseň obsahuje veľa smútku a sklamania. Človek sa vracia na známe miesta, snaží sa zmieriť so sebou samým. Nevedomky tak vplýva na okolie. Po dosiahnutí rovnováhy opäť odchádza. Jeho domov sa potom stane veľmi smutným a opusteným miestom.

V zime nachádza len chlad, prach a pavučiny. Hľadá jednotu so sebou. Pkoruje svoje telo pomocou sily vôle a mysle. Nachádza novú silu, nový život. Minulosť nechá pochovanú pod ľadom.

Na jar sa začína životný kolobeh pre iných. Človek im pomáha ísť správnou cestou.

Tento film je plný nádherných obrazov, ktoré vnášajú pokoj do duše. Je zastavením v dnešnej dobe komercie, chaosu a úspechu. Pohladí dušu aj zmysly (zrak, sluch). Domov som šla plná pokoja, dokonca aj vytrvalé sneženie spoza špinavých okien autobusu vyzeralo inak. Ešte aj dnes (deň na to) mám nad čím rozmýšľať. Tomuto filmu sa nedá dať nič iné ako 100% :) Skutočne krásne spracovanie obyčajného života. V prvoplánových amerických filmoch vás hudba upozorní na to, že sa ide niečo stať. Tu sa v podstate nič takto očakávané neudeje. Všetko plynie svojim pokojným pomalým tempom, typickým pre východných mníchov. Na pozretie je potrebná tá správna nálada, správni ľudia okolo (najlepšie žiadni, alebo minimum) a správny čas. Jar, leto, jeseň, zimu a jar vám jednoducho musím odporúčať :) Nesnažte sa to chápať... Pochopenie príde samo, snažte sa vychutnať krásu prírody, múdrosť starého mnícha a neskúsenosť mladého.

FILM SHORT REVIEW #04: DOWN BY THE LAW

Já osobně se řadím mezi příznivce Jima Jarmusche a v pověstné rozvláčnosti jeho děl vidím ten největší klad. Při sledování filmu si potrpím na atmosféru, a tak i na jeho díla se dívám nejraději krátce po půlnoci, kdy, byť trochu unavený, pozorně sleduji a vychutnávám (ne)dění na obrazovce a oceňuji i nejmenší detaily, jako je způsob mluvy hlavních představitelů, nezbytné cigarety (a sem tam i to kafe:-) a především ten nenucený a nejjemnější humor, který by se dal považovat za tvůrcův trademark. Mimo zákon vypráví o osudech tří mužů, kteří se díky (převážně) nešťastným shodám náhod dostali do vězení a odsud plánují útěk. Nejzajímavější část se potom odehrává na jejich cestě a v přírodě a nabízí rovněž velmi příjemné a nenásilné zakončení, tedy takový ten Jarmuschovský typ závěru, který jakoby vyplyne do prázdna. Z ústředního tria Tom Waits – John Lurie – Roberto Benigni mne osobně nejvíce potěšil lehce nihilistický Waits, ovšem i takový Benigni je ve své roli italského „turisty“ velice vtipný a Lurie oba dva zase skvěle doplňuje. Waits se také podílel na hudbě a ve filmu tak zazní jeho písně, které pohodové atmosféře přidávají další rozměr. Celkově vzato další příjemná noc, která vás příjemně naladí ke spánku.

FILM SHORT REVIEW #03: STRANGE DAYS

Zvláštní, že se o tom filmu zas tak často nepíše, jelikož sklízí úspěchy tam, kde Matrix selhává. O poznání komornější a méně ambiciózní snímek režisérky Kathryn Bigelow (Bod zlomu, K-19: Stroj na smrt) mimo jiné kompenzuje i mé částečné zklamání z Cronenbergova filmu Videodrome, jelikož hrozbu nových technologií nevidí přímo v nich samotných, ale v závislosti, kterou si lidé dokáží pro pár pěkných pocitů vypěstovat. Ono slovo „pěkných“ vlastně není až tak docela na místě, ve světě Zvláštních dnů mají přehrávače tzv. „playbacků“ plnit svým uživatelům ta nejtemnější přání a to bez jakéhokoli rizika, jelikož celé to „živé video a pocity“ patřily někomu úplně jinému. Objevuje se tak úplně nový druh pornografie, kdokoli si může zkusit být třeba „18tkou ve sprše“, či se ocitnout v kůži libovolného jedince uprostřed „sexuálního aktu“. Má to ale háček, na černém trhu totiž začínají být k dispozici i snuff filmy, zachycující smrt a umučení, stavící vás do role vraha, který celou nahrávku pořídil. Začíná se rozvíjet i osobní příběh bývalého policisty a někdejšího překupníka s nahrávkami Lennyho (ve vynikajícím podání Raplha Fiennese), který se vždy řídí zásadou mít čisté ruce a se smrtícími nahrávkami nechce mít nic společného. Los Angeles budoucnosti vypadá jako předzvěst Scottovy vize v Blade Runnerovi, s tím rozdílem, že politická situace je mnohem drsnější, než by se mohlo zdát – Státy se mění v policejní stát a režisérka přidává navrch i vyhrocené rasové konflikty, které se přímo dotýkají hlavní zápletky. Samotná závislost na playbacku je podána patřičně znepokojujícím způsobem, až vás z toho mrazí v zádech. Při troše představivosti režisérčina vize nebude daleko od pravdy – stačí se podívat na dnešní závisláky, trávící veškerý svůj čas u on-line her, místo aby žili svůj vlastní skutečný život. Hranice mezi zábavou, závislostí a pohlcením virtuální verzí vašeho já je totiž dnes už dosti pofidérní.

FILM SHORT REVIEW #02: WARRIORS

Skvělý trash konce 70. let má na svědomí režisér Walter Hill, kterému se už nikdy nepodařilo nečím dalším tento snímek pokořit. Poměrně jednoduchý příběh, zasazený do budoucnosti (ovšem stylem futuretro – reálie vypadají stejně, jako v „sedmdesátkách“, změnila se jen sociální situace), vypráví o gangu Warriors, kteří se na začátku filmu zúčastní slavnostního summitu na druhé straně města, kde se vůdce nejsilnější skupiny pokusí o sjednocení. Je však zabit a vina je hozena právě na „Válečníky“, kteří se jednoduše musí dostat domů dřív, než je jeden z mnoha dalších gangů lapí. Atmosféra je hutná, celé se to odehrává přes noc a nechybí tu klasické prvky své doby, jako jsou „drsní negři v zrcadlových kobrách (a kimonech)“, silnou a zároveň něžnou ženskou hrdinku, stylovou hudbu a ještě mnohem víc – vždyť kdo by neutekl před gangem, oblečeném jako baseballoví hráči, kteří pro ránu pálkou nejdou daleko! O kultovním statutu tohoto snímku není možno polemizovat, vždyť už vyfasoval vlastní videohru a Tony Scott na příští rok dokonce chystá i remake.

FILM SHORT REVIEW #01: SUSPIRIA

Dario Argento patří mezi slavné italské hororové režiséry, kteří v druhé polovině minulého století točili jednu klasiku za druhou. Sem tam se jim samozřejmě něco nevyvedlo, ale čert to vem – fanoušek žánru si s tím vždycky nějak poradí. Suspiria ovšem patří mezi ty podařené kousky a zároveň má vše, čím je tvorba tohoto italského tvůrce charakteristická – důrazný apel na hudbu, skládající se de facto z jednoho téměř nepřetržitě v různých variacích hraného motivu, jedinečné atmosféry a především krásnými dívkami coby objekty brutálních vražd.
Suspiria se odehrává v baletní škole, jejíž výrazný a nejednotný architektonický sloh přímo vybízí k paranormálnímu dění. Až do konce si Argento dokáže hutnou atmosféru a napětí udržet, některé scény (jako např. společnou noc v tělocvičně) bych se pak nebál označit takřka za geniální po všech stránkách – výtvarná kompozice včetně unikátního nasvícení, hudba, kamera..... bohužel díky nepříliš nápaditému a ne zrovna zručně napsanému konci sklouzáváme do vod totálních béček, což sice není pro informovaného diváka takový šok, nicméně lehké zklamání je přítomno. Ani to ovšem nepřebije dojem z první poloviny či tří čtvrtin filmu a ve výsledku máme podívanou, na kterou se zase rád jednou v noci podívám znovu.

Fan Fest 2007

Minulý týden proběhl v rámci Festivalu Fantazie v Chotěboři druhý ročník festivalu amatérských filmů FANFEST, který organizovala větší část naší redakce. Ihned zkraje nutno poznamenat, že oproti loňskému „zahřívacímu kolu“ byl v průměru co do úrovně soutěžních snímků kvalitativně slabší, nicméně i přesto se našlo více než jen pár velmi vydařených počinů, na které mohou být jejich tvůrci náležitě hrdí. Já sám jsem všechny soutěžní snímky neviděl a namísto toho se ještě věnoval úplné retrospektivě (nepočítáme-li jeho dokumenty) tvorby Stanleyho Kubricka, přičemž jsem zastoupil původně ohlášeného Martina Heislera (člověka, který měl minulý rok pásmo Tima Burtona) a díky jeho kompletní videotéce tak početnému publiku představil Stanleyho životní dílo.

Abych se ale vrátil k soutěžní sekci, vyzdvihl bych za sebe rád snímky Nejhorší zážitek (pro mne navzdory logice názvu nejlepší letošní dílo – a to i po technické stránce), Dopravní podnik a vlastně i Dalur – film, ke kterému mám sice mnoho výhrad, ale přesto bych se jej nebál označit za působivý (ačkoli mne, jak dále vysvětlím, se to tak docela netýká). Nejhorší zážitek, pojednávající o nově příchozím žákovi základní školy, který je konfrontován s šikanou ze strany tří, ve třídě již zavedených „parchantů“, mohl být klidně i delší. Zajímavé je také to, že podle toho, co autor uváděl v anotaci, byl snímek založený na skutečných událostech a ačkoli to v titulkách samotných uvedeno není, dělá to z něj pro informovaného diváka ještě zajímavější a silnější zážitek. Téma je zpracováno s citem, děti ani moc nepřehrávají, naopak jsou celkem přesvědčiví a pochvalu si tvůrci zaslouží také za to, jak zacházejí s hudbou – byli totiž jedni z mála (možná dokonce i jediní), kteří ji dokázali opravdu používat a pracovat s ní.

Dopravní podnik je spíše individuální záležitost, tzn. dalo by se říci, že divácký úspěch tohoto seriálového sestřihu závisí víceméně na tom, jak často a jestli vůbec ten který návštěvník cestuje hromadnou dopravou, přesněji linkovými autobusy v mimopražských okresech a regionech – krásně totiž zpodobňuje chování, tendence a obsese lokálních řidičů, přičemž, pokud mohu soudit, naplno se to přeci jen dá posoudit až po shlédnutí celého seriálu, který bych poměrně rád sehnal.

Co se Daluru týče, stavěl jsem se k němu o něco kritičtěji, než k ostatním uváděným snímkům proto, že jako jediný byl natočen studentem filmové školy, a tudíž se očekává i snáze dosažitelné technické zázemí, vlastní produkce a lepší podmínky. Tím ovšem nechci říct, že natočit jej nestálo žádné úsilí, Dalur je výpravný (natáčelo se i v mně známých Milovicích, ráji každého sci-fi filmaře) a evidentně se snaží i o jistý přesah a mystiku, kterou by rád pokud možno co nejvíce načichl. Člověka, který se již nějaký pátek intenzivněji zajímá o umění a kulturu, film paradoxně nestrhne zdaleka tolik, jako nezasvěceného jedince – k filmu totiž hraje hudba vynikající islandské skupiny Sigur Rós (tvůrce měl údajně ošetřena i autorská práva) a pokud jejich hudbu máte více naposlouchanou, je dost možné, že to pro vás bude znamenat problém. Nesedí totiž k filmu tak hladce, jak by měla (lidé, kterým jméno kapely nic neříká, budou ale určitě mluvit jinak) a vzhledem k tématu je tu i zřejmá inspirace videoklipy, které byly pro některé jejich skladby už natočeny (trademarkem jsou děti a sem tam i náznaky postkatastrofické vize). To bych ovšem filmu nezazlíval, hudba si o použití do vážnějšího a transcendentálně laděného filmu přímo říká, jen mohla být citlivěji zahlazena do výsledné podoby filmu. Režisér Jakub Husar se dost možná i podvědomě nechal inspirovat Stalkerem, když líčí svůj svět jako takovou obdobu Tarkovského Zóny, kde se určité zvláštní věci objevují často naprosto nečekaně a hlavní putující postavy jsou s nimi konfrontovány. Snímek také působí dojmem, jako by rád něco sdělil, ale neví přesně co, či z nějakého důvodu nemůže – tady je ovšem dost možné, že jsem dílo nepochopil a rád si jej nechám podrobněji vyložit. V zásadě mě nicméně potěšil (zvláště v porovnání s některými konkurenčními tituly), ačkoli dál budu čekat na tvůrcův další film, který mě opravdu bezvýhradně nadchne (jsem fanoušek žánru, ale o to více i netradičních nadžánrových podivností a jeho práci proto také oceňuji).

Z dalších promítnutých filmů stojí ještě za zmínku Monty Pyhon´s Flying Circus Revival, v nemž autoři perfektně vystihli ducha pythonovských skečů, které jsem až do nedávné chvíle považoval za autentické a bylo mi jen líto, že "nezremakovali" lepší. Takto musím jejich výtvor jen ocenit a pochválit i charakteristické prolínání skečů a jejich postav, přičemž slabší chvilky zachránilo všudypřítomné létající pečivo, jakožto i celkem zdařilá variace na klasické Gilliamovy animace, zde celkem drsně vtipná momentka se Světovým obchodním centrem. A v několika momentech jsem měl dokonce pocit, že jsem v jednom z herců na plátně viděl Michaela Palina, to se rozhodně počítá! K zamyšlení mě pak donutil film Simony Kičmerové (téměř dvojnásobné vítězky loňského FANFESTU a velmi nadané tvůrkyně) Kam plyne řeka..., který, přiznám se, jsem napoprvé tak úplně nepochopil. Kolegové mi ovšem můj domnělý výklad potvrdili a tak mohu jen souhlasit se svou kolegyní, která se o tomto filmu vyjádřila jako o takové "filozofické meditaci", ke které bych snad dodal jen to, že by jí slušela (navzdory tématu a dostatečně podrobně odvyprávěnému příběhu) delší stopáž, v níž by se mohla režisérka zabývat více postavami a scénami, v nichž si k nim vybudujeme vztah takový, jaký jsme cítili v jejích předchozích filmech. Každopádně jsem již zvědav na její další dílko, a kdo ví, třeba zase o něco více komediálněji laděné. Jak jsem totiž minulý rok zapomněl písemně zmínit, tato slečna má talent předávat vážnější poselství a témata k zamyšlení v kompaktním celku, který je zároveň krásně protkán mnohdy i nenápadným humorem a nejen fanoušci Woodyho Allena si tak přijdou na své.

Bylo tu i několik filmů, překročivších hranici jedné hodiny a v jednom případě i zahrávající si s trpělivostí diváka, nicméně jeho šílené, lehce surrealistické (či mi to jen přišlo?:-) a "nadrogované" zpracování leccos zachránilo, jakkoli by slušelo film tak o polovinu zkrátit (mnoho zbytečných a opakujících se scén navíc). Pro příští ročník, který by se při troše štěstí mohl co do prostoru a organizace konání posunout o znatelný kus dál (nahoru, samozřejmě) bych na závěr ještě rád vyjádřil jedno přání - vy, co jste se za poslední dva roky zúčastnili, tvořte a posílejte dál, ale prosím - mějte soudnost a zvažte, nakolik se jedná o domácí video, které ocení jen rodinní příslušníci a nakolik se u něj může pobavit, či myšlenkově obohatit cizí divácká obec:-). Ať se daří, přátelé.

Nový začátek

Už mě přestává bavit sedět na zadku a nevyužívat možností, které internet a publicistika obecně nabízí.... pro začátek proto zkusme psát sem, až se to trochu zavede, přemístíme to na větší prostor. Základ je aktualizovat denně, psát kvalitně a mít téma. Článek nebude delší, než být musí, což také znamená, že nemá stanovený žádný minimální rozsah (a to platí i o recenzích). Pokud se komukoli z redakce na webu něco nelíbí, ať to změní (mám teď na mysli hlavně vizuálně). Toť vše.

Jan Vejnar